Vyznání
Drahý Remusi,
nedokážeš si ani představit, jak jsem šťastná vždy, když Tě vidím. Stačí zahlédnout Tvůj stín, když procházíš chodbou, zaslechnout Tvůj laskavý hlas nebo číst zprávu napsanou Tvou rukou.
Když zavřu oči, myslím na Tebe. Když v noci spím, mé sny jsou o Tobě. Ty jsi středem mého vesmíru, můj život bez tebe nemá smysl.
Tvá duše je krásná a čistá. Zasloužíš si, aby Tě všichni milovali a já jsem tady, abych Ti to dokázala. Milovat Tě je nádherné, není na světě jiný člověk, kterého bych kdy milovala víc. Doufám, že jednou budu schopná Ti to říct přímo a zjistím, že i Ty miluješ mě. Nemůžu se dočkat toho okamžiku, kdy budeme spolu.
S láskou navždy Tvá
XXX
Remus složil papír a vložil ho zpět do obálky, ve které jej našel a s nechápajícím výrazem ve tváři se posadil do křesla. Toto byl už pátý dopis, který v posledních několika dnech dostal. Byl z nich zmatený – neměl nejmenší tušení, kdo do něj může být zamilovaný a píše mu. Z dopisů vyplývalo, že se s tou ženou zná, že ji dokonce často potkává. On ale většinou nechodil mezi lidi. Trávil převážnou část svého volného času sám, teď, když byl Sirius mrtvý. Nebo byl venku a snažil se zjistit, kde se skrývá Fenrir se svými vlkodlaky, protože se k nim chtěl přidat a stát se špehem pro Brumbála. Ale i při tomto byl sám. Bylo jen jedno místo, kde se pravidelně setkával se stále stejnými lidmi – ústředí Fénixova řádu. Jenomže tam nebyl nikdo, kdo by se do něj mohl zamilovat, proto tuto domněnku okamžitě zavrhl. Navíc ani styl dopisů neodpovídal nikomu z nich. Nedokázal si představit, kdo by mohl napsat báseň, která byla v jednom z minulých dopisů.
Nejkrásnější pocit mám,
když Tebe znovu vidím.
Býváš často tolik sám,
já v mysli Tě ale hladím.
Tento dopis budu Ti psát
a milovat Tě budu stále.
Přestaneš se zlých lidí bát
a miluješ mě – zjistíš nenadále.
Když ji četl, musel se proti své vůli smát a potom z toho měl výčitky svědomí – někdo se mu tady snaží naznačit své city a on se tomu směje. Výčitky měl také kvůli tomu, že i kdyby se mu třeba podařilo zjistit autorku, tak by nemohl její lásku opětovat a vystavovat ji tak nebezpečí.
Z úvah ho vyrušilo tiché prasknutí a najednou se před ním objevil útržek pergamenu spolu s perem z fénixe. Byl to vzkaz od Albuse Brumbála, který mu oznamoval mimořádnou schůzku Fénixova řádu, která se měla konat za čtvrt hodiny.
Remus na nic nečekal, přemístil se na Grimmauldovo náměstí a se stále zamyšleným výrazem a myšlenkami patřícími dopisu vešel do domu s číslem dvanáct. Pochmurně se rozhlédl kolem sebe. Nenáviděl to tady. Byl to nejhorší dům v jakém kdy byl, to už i Chroptící chýše byla lepší. Ze všeho, co viděl, cítil chlad a pýchu. Přesto si byl vědom toho, že na světě pravděpodobně není bezpečnější místo.
Za sebou zaslechl zvuk otevíraných dveří. Otočil se a zjistil, že do domu právě vstoupil Albus Brumbál.
„Dobré odpoledne, Brumbále,“ zašeptal Remus a nepatrně se na příchozího usmál.
„Rád vás vidím, Remusi,“ odpověděl rovněž šeptem Brumbál. „Jsem rád, že jste přišel dřív, potřeboval bych si s vámi promluvit ještě před poradou Řádu.“
Společně přešli do kuchyně, kde ještě nikdo nebyl a posadili se ke stolu vedle sebe.
„Mluvil jsem se Severusem a ten mi řekl, že z rozhovoru s Fenrirem Greybackem zjistil přibližnou polohu jejich úkrytu,“ promluvil Brumbál. „Nachází se v polovině cesty mezi Birminghamem a Liverpoolem. Přesnější lokaci bohužel Greyback odmítá prozradit.“
„Já je najdu,“ odpověděl Remus. Brumbál se na něj usmál.
„A když už tam budete, tak by nebylo dobré na sebe ze začátku moc upozorňovat, raději s nikým s Řádu nějakou dobu nespojujte, jedině pokud by to bylo nezbytné.“
Remus přikývl a v té chvíli do kuchyně vešli Bill, Molly a Artur Weasleyovi. Pozdravili se a Molly začala vařit kávu, aby měli při poradě co pít. Za okamžik se dveře znovu otevřely.
„Nazdar, Remusi,“ ozval se hlas Tonksové, která právě vešla do místnosti. „Dobré odpoledne, Brumbále.“
Spolu s ní přišlo do kuchyně několik dalších členů a když se Brumbál rozhlédl, zjistil, že už jsou všichni. Usmál se na ně a zahájil poradu.
Oznámil jim, že, ač to ještě nebylo prohlášeno oficiálně, novým ministrem kouzel bude jmenován Rufus Scrimgeour.
„Jak jistě vědí bystrozoři mezi námi,“ usmál se na Tonksovou a Kingsleyho. Ti pouze přikývli hlavou.
Brumbál je poté seznámil se svou představou o spolupráci s novým ministrem.
**
„Tak, to bude pro dnešek všechno. Příští porada se bude konat v obvyklou dobu.“ Někteří členové Řádu se už začali zvedat z židlí a odcházet z místnosti. Brumbál už také vstával od stolu. V tom Remuse něco napadlo.
„Brumbále,“ oslovil ho a kouzelník se na něj tázavě podíval. „Mohl bych s vámi ještě mluvit?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděl Brumbál a vyšel s Remusem na chodbu. „Co potřebujete?“
Remus se zamyslel a pak odpověděl: „V posledních dnech jsem dostal několik anonymních dopisů a protože vy vždycky všechno víte, tak jsem se chtěl zeptat, jestli…“
„…jestli nevím, kdo je psal,“ dořekl za něj Brumbál s úsměvem. „Ano, vím.“
Remus se na něj překvapeně podíval.
„Ale nemůžu vám to říct,“ dodal Brumbál už s vážnou tváří. „Musíte si to zjistit sám. Předpokládám, že to pro vás bude jednoduché. Můžu vám poradit jenom tím, že vám řeknu, že já jsem to nepsal.“ Podíval se na zmateného Remuse pobaveným pohledem a odcházel. Před dveřmi se ještě otočil: „Nashledanou, Remusi. Hodně štěstí.“
Remus se s nechápavým pohledem vrátil do kuchyně, kde stále ještě seděli někteří členové Řádu a povídali si u kávy.
Bude to pro vás jednoduché.
Poprvé v životě si Remus myslel, že se Brumbál mýlí. Jednoduché… Snadné… Primitivní… Nenáročné… Ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Všiml si, že Molly Weasleyová odchází z místnosti a šel za ní.
„Molly,“ oslovil ji, když zavřel dveře, „vím, že to bude znít hloupě, ale nevíš, kdo by do mě mohl být zamilovaný? Nebo…“
Větu už nedořekl, protože Molly se na něj soucitně podívala a nevěřícně zakroutila hlavou.
„Ty to opravdu nevíš, Remusi? Vždyť všem okolo tebe je to jasné.“
„Cože? Ale… Jak? To přece není možné.“
„Běž si sednout zpátky do kuchyně a rozhlédni se. Poznáš to,“ usmála se na něj a odešla.
Překvapený Remus ji poslechl a vrátil se do místnosti. O chviličku později, když se na něj usmála, si uvědomil, že Molly i Brumbál měli pravdu. Sám sobě se divil, že si toho nevšiml. Bylo to nad slunce jasné. Nymfadora Tonksová.
